Real Emotion na Blog.cz

Tempem jeden článek za měsíc pokračuje život mého blogu. Ne, nic není, jak jsem si představoval. A to před třemi týdny blog měl už 3 roky od svého vzniku. Ať se snažím sebevíc, přijde mi, že by to tu potřebovalo napřed vybuchnout a vybudovat znova na nových základech. Jenže to bych dělal vždycky u všeho... A přitom bych se měl naučit budovat i na špatně postavených základech. Třeba se mi to jednou začne dařit.
Ani jsem se pořádně nerozkoukal v druhém semestru a už je zase jeho konec. Život vysokoškoláka plyne snad rychleji než samotná voda v řece. Jenom kdybych něco z toho semestru uměl a věděl =D Myslím si, že ačkoliv jsem si v únoru řekl, jak chci absolvovat další 3 měsíce, tak hned druhý týden jsem to vzdal, protože například po první přednášce z ekonomiky jsem pochopil, že to je zbytečně strávený čas a už jsem se tam neukázal. Že bych zašel na jednu z posledních ve středu? Blíží se konec, tak třeba budou nějaké tipy na zkoušku :P Teda když se k ní dostanu. Zrovna makroekonomika je předmět, kterému jsem se věnoval společně s anglinou úplně nejméně. No pestré to bude.
Jsem teď už týden v Brně a hodlám tu vydržet ještě další dva týdny. Asi nejdéle, co budu prozatím bez domova. Těžko říct, jestli je lepší být v Brně na kolejích nebo doma. Přes zápočty asi lepší to první. Doma mám blízko ke kupě známých a kamarádů a vím, že bych se jim místo školy věnoval. I když tu plyne taky čas strašně rychle a místo rána je za chvilku 6 večer. Navíc s takovým počasím jaké panuje teď v republice, co dělat venku, kde buď prší nebo fouká hnusný vítr a místy je lepší si nechat vytáhlou zimní bundu.
Ale je tu ještě jeden důvod, proč v Brně chci zůstávat. Mám tu blízko k jedné pro mě opravdu zvláštní osůbce. Jo, líbí se mi tu jedna slečna a scházíme se. Zatím 4 schůzky a pár letmých polibků. Cítím se zvláštně. Po vlastně roce a půl jsem našel nějakou úžasnou, ale tak daleko od domova. Navíc pokud já dosáhnu za dva roky titulu bakalář, tak ona teprve zakončí maturitu. Zvláštní, že jsem nehledal žádnou z řad studentek. Ty by byly v mnoha ohledech asi pikantnějším soustem, ale začínám si říkat, že osud si rád hraje s nečekanými momenty. A slečna se kterou se scházím, je v mnoha ohledech ztělesněním anděla. Je mi s ní dobře, ale stále nepoznám tempo, kterým se to vše má ubírat. Občas cítím žár a když na to zareaguju a přiblížím se, tak zase naopak takový nepopsatelný chlad z ní jde. Je to asi tou opatrností. Sice jak ví někteří z mého okolí, tak jsem se dostal do zajímavého šachu, ale třeba se z něho dokážu dostat, aby nikdo ještě nevyhrál a mohlo se hrát dál.
Ještě je tu autoškola. S tou postupuju opravdu pomalu, ale můžu říct, že už mi to povětšinou jde, takže teď přijde logicky další rána - parkování. Skutečně nevím, co od parkování očekávat. Vůbec se mi to slovo nelíbí, ale třeba když už se mi povedlo naučit rozjezdy, tak se naučím i parkovat. Počítám, že možná už zítra na to dojde. Ale člověk se více těší, když ho nepeskuje starý dědek, který tam vystupuje dojmem, že ho to jen otravuje. Když jezdí sympatický člověk a baví se s Vámi, tak se mnohem lépe dýchá a i řídí :) Snad to s takovými půjde.
No a tím bych asi skončil pro dnešek. Nechám si pár myšlenek do zásoby, které se třeba někdy dostanou ze mě ven ;)

Měj te se bezvadně,
LuKin

Určitě jste většina zachytili tu hrůznou zprávu o nehodě belgického autobusu ve švýcarském tunelu, který vezl děti kole 12ti let z lyžarského zájezdu. Na místě zemřelo 28 lidí. Oba řidiči, učitelky a 22 dětí. Zbylých 24 bylo zraněno. Nemám tušení, jak Vám, ale mě bylo do breku. V duchu jsem si říkal, že to není snad možné. A když jsem viděl později i nějaké fotky z nehody a četl, jakým traumatem si procházeli i ti záchranáři, kteří musely ty zraněné a bohužel i mrtvé děti vytahovat. A to v tu chvíli doma ještě poklidně čekali rodiče a příbuzní na své ratolesti, když přišla tak zničující zpráva. Přijde mi to strašně nefér a umocňuje to ten pocit, že většinou mezi obětmi nehody byly děti, které tu na světě byly tak krátce a i kdyby, tak je nějaká vyšší moc, ještě neměla ani za co trestat.
Chápu, že to není nic, když v rozvojových zemích umírají statisíce lidí a dětí na problémy místního prostředí, ale obyčejný člověk se více zhrozí, když se něco stane hromadně či velkému počtu, než když se něco děje ve velkém, ale denně.

Čím dál více si říkám, jak je život pomíjivý a stačí tak málo, aby vyhasl. A jelikož dělám teď autoškolu, tak i z pohledu řidiče vidím, jak někteří lidé v autech jen tak riskují kvůli času nebo se malé dítka nedívají kolem, když jdou přes přechod. A jsem natolik rád, že malý pejsek, který mi v běhl do cesty při jízdě, si uvědomil, že chce žít a rychle zase odběhl, protože jsem v jednosměrce moc šancí i při snížené rychlosti uhnout či stihnout zabrzdit neměl.
Nejhorší je, že to nemůžeme čekat a musím s tímhle rizikem každý den žít. Málokdo si uvědomí, že může auto či autobus nabourat, vlak či šalina vykolejit a může ho to v lepším případě stát jen několik málo zranění. Kdyby tak aspoň zhruba věděl, kolik má času, jenže příroda pojem čas nezná. Ona jen plyne a počátek, průběh a konec života splývá v jedno, tak jako všechno ve vesmíru, jen tomu příroda přizpůsobuje podmínky. O to je kolikrát horší si uvědomit, že smrt přichází tak nečekaně a náhle. Je mi strašně moc líto těch mladých duší a vlastně téměř kohokoliv, kdo na téhle planetě, kdo musí odejít. Doufám, že jsou teď na lepším místě a přeju blízkým, aby je ta hrozná ztráta nezničila úplně.

Únor zase pryč. Skutečně jsem si našel čas až dnes na to, abych sem na chvilku sedl a psal. Až tak se ale můj svět nezměnil. To spíše lidem okolo mě a já si vyslechl další lidské osudy. Někdy jsem už nevěděl, co na některé příběhy říkat. Nechtěl jsem nikoho ranit svými střízlivými názory, takže jsem to servíroval v trošku zaobaleném podání, ale nakonec jsem stejně řekl všechno narovinu. Jak s tím lidi naloží, to netuším, ale možná si z toho něco vemou.
Můj vlastní svět byl poslední měsíc dost velkou záhadou. Spíše o něm nikdo moc neví. Málokdo se zeptá, takže ani nějak zvlášť nepotřebuju s tím vším chodit napovrch. Dost lidí ví, že mám teď problémy se zuby a možná ještě, že mám autoškolu v Brně. Víc spíš nic. A potřebu se svěřovat mám tak leda u třech, možná čtyřech lidí. Ostatní se ozvou, když potřebují a spíš je moc nezajímám. Netvrdím to s jistotou, ale časem se to tak krystalizuje. Docela smutné zakončení bezvadných vztahů z minulosti.
Dost teď pracuju a školu moc nevnímám, i když bych možná měl, přestože mé smělé ambice opět vzaly za své. Se zaujetím pozoruju, jak člověka dokáže pravidelný příjem zdrojů zajímat více, než vlastní ambice ve studiu. Zdá se, že i já se začínám stávat obětí finančního systému, ve kterém vládne více, kdo co může zaplatit, než kdo co má v hlavě. Snad to ale není se mnou ještě tak zlé. Sestře jsem k osmnáctinám ze svých příjmů věnoval část, aby si mohla koncem školního roku užít týden u moře se spolužáky. A možná ještě něco přispěju a nejen jí. Ale nehledám v tom vykoupení. Jen dělám teď něco, co mě i baví a snažím se zlepšovat, kdežto škola mě tlačí směrem, kterým bych se chtěl zabývat až v budoucnu.
Nejspíš by to všechno bylo na dýl, jenže necítím potřebu se tu rozpovídat o všem (třeba jak se mi líbí jedna holčina, která je ale až příliš zdaleka). Některé věci chci řešit jen s těmi skutečně blízkými.

Ale ještě jsem tu neskončil. Za měsíc už tři roky, co to tu vedu. Stále jsem neřekl poslední slovo. Lepší se však ozvat jednou za čas, než žvatlat o ničem denně.

Do dalšího článku se mějte krááásně ;) UR LuKe
ps. Proč název FAILURE? Původně jsem tu chtěl psát o nepříliš fajných myšlenkách

Popravdě, asi blázním. Možná jen já, možná okolí, možná celý svět. Člověk má už dost svých problémů, je spoután svým osudem, svým vzhledem, zázemím, spoután penězi, kterých nemá nazbyt. Jenže to nestačí. Ve světě se pomaličku rozhořívá válka rozumu proti chamtivosti a nejúžasnější vynález 20. století, tj. INTERNET, je ohrožen. Jeho podstata. Prvotní začátky internet spěly ke sdílení informací mezi vědci. Vyměňovat si informace rychleji, urychlit vývoj. A co z toho je dnes? Business. Čistý obchodní business, kdy prvotní myšlenka INTERNETU je zcela transformována do obchodního modelu, chceš KNOW HOW? ZAPLAŤ!. Jenže to není jen co se týče počítačů, týká se to všeho, všech znalostí ve všem. Kdo chce o něco lépe chápat, ať se mrkne na krátké video, které shrnuje ideu myšlenky ACTA. A dá se říct, že se týká úplně všeho. Pozn. kliknutím na CC si pustíte titulky. http://www.youtube.com/watch?v=3cz6bEkdX4Q .

A jak jsem zmínil, člověk má své vlastní starosti. Své vlastní problémy. Nemůžu říct, že leden nebyl zajímavý a že se mi nepovedl. Udělal jsem rychle zkoušky, měl 3 týdny volno. Znovu získal starou brigádu a můžu si dovolit udělat řidičák. Pracovních a studijních úspěchů bylo skutečně mrtě moc. Jenže jak mi napsala kamarádka "NEZAPOMÍNEJ ŽÍT ŽIVOT!". Ne, nejsem vůbec OK, co se týče společnosti, přátel a lidí. Připadá mi, že sem jen prázdný člověk, který dělá jen to, co potřebuje k přežití.. Jsem v novém městě, kde studuju, přímo nešťastný, že si tam nemám s kým vyjít ven. Jo, přiznám to. Město je úžasné, je to sen, škola je snová, ale to prostředí a lidé. Nevím, jestli je to jen mnou, ale nedaří se mi tak, jak bych si představoval. Ano, zlepšuje se to, rýsuje se, že se tam poznám s jednou novou kamarádkou, ale jelikož jsme se ještě neviděli, tak nemůžu říct, jestli skutečně si sedíme v tom reálném životě a ne jen za monitory. Získávám postupně i známosti mezi spolužáky, ale to nejsou ti blízcí. Víte, ti lidi, co s vámi vyrůstali, se kterými jste chodili denně ven, zažívali chvíle radosti a smutku. Jsou to lidé s vlastními osudy. A vy jste jakoby na startovní čáře a pokoušíte se společně začít psát nové osudy, do toho řešit ještě ty staré. NEBAVÍ MĚ TO. Nebaví mě začínat znova. Mám rád změny, ale ne v lásce a přátelství. A o lásce bych asi ani neměl mluvit. Je to už ROK, co mě žádná nezaujala. Nebo já nějakou? Úhel pohledu. Začíná to být likvidační. Mrknu se do své minulosti a vidím to, co jsem tolikrát zahodil. Zbytečně. Třeba jsem mohl být dávno šťastný, ale já šel za něčím, co mi nemělo být souzeno. A teď pociťuju následky. Ach, kdybych to tak mohl nějak změnit. Jenže zdá se, že nemůžu vyhrát. Ne teď, ne dokud nepřijdu na to, co mě brzdí...

Uplynulý týden byl jemně řečeno
"K NIČEMU". Byl to přesně ten typ týdne, kdy Vás téměř nic nečeká, nic zásadního se neděje, teda ve světě zuří malá kyberválka, protestuje se proti nesmyslným zákonům o zákazu internetových stránek, ale to není podstatné pro Vás. Hlavní je to, že Váš život v ten čas postrádá veškerou logiku, vy nevíte, co se děje, proč se to děje či spíš proč se sakra NIC ve Vašem už tak klidném životě neděje?! A proč Vás ve Vašem zaslouženém volnu ještě otravuje rýma a kašel?! Najednou máte místo týdne, který jste chtěli využít k samostudiu a dodělání všech rozdělaných prací, jedinou starost - zbavit se zatraceně nemoci, abyste vůbec mohli něco začít dělat. Týden uteče rychle a cítíte se prázdní. Čas uplynul a vy nemáte to, co jste si přáli. Do toho Vám klekne nový počítač, vy musíte dát všechno dopořádku a nejlépe zachránit ještě to málo, co Vám zbylo. Je to k vzteku.

Ale nebylo všechno tak černé. Napsal jsem docela vtipnou sms kamarádce k 18tinám, domluvil si sraz s někým na příští týden a povedlo se mi dodělat práci za pár měsíců a ještě za to stihl dostat zaplaceno. K tomu mě napadl docela zajímavý způsob, jak sdílet materiály pro ostatní v oboru na vysoké, aby to bylo přehledné a rychle se to našlo. Přesto jsem si svůj týden představoval jinak. Ovlivnila ho jedna neradostná událost, ovlivnila ho také minulost, kterou bych nejraději už nikdy nechtěl vidět, veškeré mé plány na učení taky vyhořely. Jo, je to tak. Chtěl jsem se učit. Mám po zkouškovém velký hlad po nových informacích, už aby začal letní semestr! Ale možná jen blbnu, protože mám v novém semestr jen ty nejvyšší cíle a měl bych teď více relaxovat. Jenže to nejde. Navíc jsem vyděšený z nové zubařky, ke které jdu v úterý a vím, že mé zuby nejsou v pořádku. Nemám tucha, jak ty zuby spravuje a děsím se té bolesti, protože už rok něco naléhavého se zuby odkládám, ale musím tam už jít. Bože, jak to si přeju, ať už je za mnou a ať to hlavně není nic vážného, co bych musel podstoupit vícekrát.

Všechny své plány jsem si posunul na příští 2 týdny, není to taká hrůza, ale štve mě, že jsem zase nestihl se něco nového naučit o tvorbě webů, nemám ani srovnané všechny fotky v galerii, abych si je mohl zálohovat. Ale mám aspoň o jeden sen víc. Zatím neřeknu, o co jde, ale pokud to, co se dozvím na brigádě ve středu, bude zvládnutelné, tak se mi možná otevře cesta, jak si brzo splnit jeden dlouholetý sen. Uvidíme..

Zatím se mějte fajn a doufám, že Váš týden byl mnohem, ale mnohem více záživnější, než ten můj..
Váš LuKe